úterý 7. dubna 2015

Kterak jsem rozplakala Pepíka

Pepa miluje filmy. Mluví o nich pořád. Mluví o nich při jídle, mluví o nich na výletě, mluví o nich při venčení psa. Zná všechna důležitá jména režisérů, herců, producentů, zná umístění filmů ve všemožných filmových žebříčcích. Občas mi připadá, že chodím s někým, kdo jako by vypadl z The Big Bang Theory, s geekem, co se pro jistotu schovává před světem, a ne s mým vysněným princem (Naštěstí mě jeho šerm vždycky vrátí zpátky do reality a já si uvědomím, že se mnou skutečně onen vysněný princ je.).
Abych předvedla, že jsem občas taky koukala na nějaké filmy ještě předtím, než jsme se poznali, pustila jsem mu jeden animák. Neškodný film o holčičce z Austrálie, co píše cizímu autistovi do Ameriky, aby se zeptala, odkud se v Americe berou děti, když v Austrálii vyskakují z půllitrů piva. Viděla jsem ten film předtím dvakrát a tohle bylo to nejklíčovější, co mi z něj utkvělo. Veskrze to dost popisuje, co se vlastně v tom filmu celou dobu děje. Skutečně jde o dopisovací vztah mezi malou Australankou Mary, jejíž máma je alkoholička a otec pracant v továrně na čaje, a dospělým Američanem Maxem, jenž potřebuje přesný řád a systém ve všem, co týká jeho života.
Naprosto jedinečným způsobem dokáží plastelínové postavičky vyjádřit všechny pocity, které může šikanované osmileté děvčátko a čtyřicetiletý autistický muž mít. S jakousi lehkostí nebo možná spíše smířením komentují v dopisech svá mnohá životní příkoří a drobné radosti. Píší nesmutně o smutných příbězích lidí ve svém okolí, sdělují si navzájem podivuhodná fakta a posílají si balíky sladkostí, jeden pro druhého se tak stanou nesmírně důležitými. Stanou se jeden druhému opravdovým přítelem, přestože se nikdy neviděli.

Po tom, co Pepa prvních dvacet minut nehnutě koukal na monitor se svým standardním načuřeným výrazem, jsem si řekla, že to asi nebyl dobrý nápad. Že to není dostatečně akční, že je to příliš patetické, poetické, je tam málo krve a vraždění, že jsem prostě zase jednou vybrala špatně, jak už to tak umím. Optala jsem se, zda-li to mám vypnout. Odvětil, aniž by se na mě podíval, že ne, že řekne, až to bude moc smutné. A koukal dál. A furt koukal. Umyla jsem nádobí. Oblékla jsem si pyžamo. Koukal na film. Vyčistila jsem si zuby. Film končil. Pepa se pohnul. Vytáhl pravou ruku k obličeji a podle toho, co jsem mohla vidět, utíral si slzu. A pak druhou. Vypálila jsem zpod deky, abych ho objala, a to už mu tekla slza po nose a vykřikoval, že takové filmy mu nemůžu pouštět, že teď potřebuje kapesník. Že to je snad nejsmutnější film, jaký kdy ve svém životě viděl. Můj Pepík. Honosí se tím, jak je emocionálně plochý. Mary & Max ho dostali. Třeba vás taky dostanou. A budete mít chuť na čokoládového hotdoga.


středa 1. dubna 2015

Hasit, co pálí jiného

Jsem na to odbornice. Jsem mistryně v posuzování a odsuzování, jsem přebornice na závěry. Táhne se to prý v naší rodině z generace na generaci, ačkoli já dál než k dědovi nedohlédnu. Podle něj je ovšem každý debil a vůl, podle mojí mámy jsou všichni kreténi a dementi. Buržoazní prababička prý měla tendenci ostře avšak vybranou mluvou posuzovat lidi nejen podle vzhledu nebo způsobu mluvení, ale i podle toho, co si objednávali v restauraci. Jak říkám, máme to v rodině. A je těžké se tomu ubránit a uvědomit si, že mi nepřináleží někoho soudit, obzvlášť, vím-li o onom chudákovi celkem vzato prd.
Ale nikdo z nás se neubrání myšlenkám, názor má každý, kdo má do zadku díru. A tak i mně právě teď hluboce hýbe žlučí cirkus kolem Hanky a Tonči, které se po dvou letech vrátily ze zajetí bůhví kde, snad v Pákistánu. V sobotu jsem hodinu sledovala speciál na ČT24 a musím přiznat, že z prvních dvaceti minut jsem měla skutečně husí kůži. Vysílali první rozhovor, který obě ženy musely podstoupit v turecké televizi, a pohled na ně nebyl nijak radostný. Trochu se usmívaly, ale přesto nevypadaly, že jim je do smíchu. Komu by taky bylo! Podle toho, co jsem viděla v onom záznamu, neřekla bych, že se dívám na "holky", které jsou o pár let starší než já. Obě vypadaly daleko starší, vypadaly tak, že na obrázcích, které se objevily na netu hned po jejich únosu, by jeden mohl mít problém rozpoznat je. Dva roky každodenního strachu o život, dva roky mizerného jídla a hygieny, dva roky bez pořádného spánku bez nočních můr, myslím, že to by se projevilo na každém.
Je to bezesporu velký příběh a je to bezesporu příběh s více méně šťastným koncem, obě se vrátily domů. Je to ale taky příběh záhadný, nikdo neví anebo nepřizná, kde přesně byly, kdo je věznil, jak a proč je propustili, koho to co stálo. A proto i já, slečna Jednou-jsem-koukala-z-kopce-na-válku-v-Sýrii-a-jsem-odbornice, bych se v tomto případě ukvapených závěrů vyvarovala. Udivuje mne tedy, kolik gaučových odborníků na Blízký východ v České republice máme. Nebudu opakovat několikrát zmíněné negativní a všudy přítomné komentáře pupkáčů čekajících na léto a dovolenou v oblíbeném bungalovu, o tom, jak naivní a hloupé ty dvě holky byly, že se vydaly do arabášských zemí. Zmíním to, jak nesmírně jsem fascinována českou xenofobií a hloupostí. Všichni ti znalci chodí každé ráno, stejně jako mí sousedé, do práce, nadávají na daně, kouří do světlíku a pijí pivo na hulváta před Televizními novinami na kvalitním kanálu Nova. Předně je důležité nevybočit ze stereotypu, nebýt jiný, nemít jiné tužby než ostatní, necestovat nikam jinam, než do Středomoří a Tunis to už je tedy něco, raději vlastně necestovat vůbec. Přikyvovat výkřikům našeho lidového prezidenta, kroutit hlavou nad aktivisty a hlasitě se vyjadřovat ke kauzám jako Učitelka v mateřské škole nosí hidžáb. Je nutné naházet všechny do jednoho pytle a označit je za škodnou (a ano, jsem si vědoma, že právě dělám něco podobného), propuknout v paniku, zahodit ručníky a modlit se, aby svět už s těmi prokletými muslimy skoncoval.
Jak si dvě Češky mohly myslet, že přežijí v zemích Blízkého východu? Co je tam táhl čert? Je to tam přece tak nebezpečné!
Je tomu možná těžké uvěřit, ale i v těchto zemích jsou ženy a dokonce i děti. Žijí tam, možná někde spíše přežívají, ale jaké o tomto máme informace? Jak si můžeme být jistí, že to, co nám zprostředkovávají média je pravda? Cha. Nemůžeme. Proč by tedy dvě ženy, které respektují pravidla islámu a pravděpodobně o něm dosti vědí, nemohly s ozbrojeným doprovodem projet blízkovýchodní cestu do Indie, kterou ročně projede nemálo turistů, jsou-li dost odvážné? Není snad možné, že by únosci stejně tak dobře mohli přepadnout předchozí nebo následující výpravu a třeba zrovna plnou školených českých reportérů?
Dojalo mě vyjádření našeho prezidenta, ikony státu, člověka, jenž má být ztělesněním hodnot a někým, ke komu je možno vzhlížet, když prohlásil, že on tedy se dvěma osvobozenými ženami nesetká. Ohrozily přece celou naši republiku. V prvé řadě má vlastní zkušenost praví, že v arabských zemích občas zavzpomínají, že možná někdy slyšeli o Československu, ale kde to je, nemají potuchy. A v druhé řadě: na jakém základě předpokládá, že ony by se chtěly setkat s ním? To je tedy vskutku vytrestal, že je nechá na pokoji.

Nešlo by třeba mít čistou radost z toho, že jeden z mnoha takovýchto příběhů došel přiměřeně šťastného konce? Nešlo by to alespoň tentokrát nevyužít jako prostředek k budování nenávisti vůči muslimům? Vím, že s mnohým, co jsem výše napsala se to zrovna moc neshoduje, ale aspoň vzhledem k Arabskému světu, nešlo by být HateFree?


Od jisté doby mám pro Arabský svět slabost. Mám kamarádku muslimku. Osobně jsem mluvila se Su'ád Nawfal. Navštívila jsem syrské uprchlické tábory v Turecku. Chystám se na Festival arabské kultury. Neházejme všechny muslimy na jednu hromadu a nevytvářejme iracionální strach tam, kde ho není třeba.



pátek 20. března 2015

Lidem blíže. Ach jo.

Nemám ráda lidi. Obtěžují mě v metru a obtěžují mě na eskalátorech. Vadí mi ve frontách na pokladnu, kdy do mě najíždějí vozíkem a nesnáším, když ucpou přístup k bednám s cibulí a přehrabují se, jako kdyby na té jedné konkrétní cibuli stála budoucnost pokolení. Když jedu někam vlakem, už na peróně si zpravidla vyhlédnu někoho, kdo mě vytáčí už jen svým oblečením a pohyby. A klasicky si ho svou nenávistí přivolám do stejného kupé. Štvou mě turisté v centru Prahy, jak se cpou šunkou a pivem na trzích pořádaných ke kdejaké připitomělé příležitosti. Nemám ráda lidi, kteří joggují v upnutých dresech a cítí se na výši, nemám ráda děti, které v neděli nemají lepší program, než si za centrem Flora v nejzaplivanější a nejšpinavější části Vinohrad pouštět nahlas ze svých smartfounů hudbu a cítit se cool.
Nemám ráda sociální kontakt, ale mám ráda sociální sítě. Jasně že existují takové, které nevyžadují žádný kontakt s nikým. Jsou ale i takové, které nejen že vyžadují kontakt, ale dokonce mnohdy zapříčiňují přímá setkání. A přesto jsem hrdou uživatelkou těchto sociálních sítí a musím přiznat, že mě činí šťastnou. Jako bych předpokládala, že lidé tam jsou jiní než ti venku. Jsou to lidé, kterým z nepochopitelného důvodu dávám šance, aniž bych je kdy viděla naživo.
Mluvím o couchsurfingu. Surfařkou jsem se stala asi před rokem, kdy mi kamarád prostě a jednoduše řekl "mám na gauči Japonce". Absolutně jsem nechápala, o čem to mluví, než mi vysvětlil princip poznávání lidí z celého světa, kteří se nebojí vyjet do cizí země a bydlet několik nocí u lidí, které znají pouze z profilu, který si vytvořili na stránkách. Po chvíli váhání jsem tak navštívila stránku Couchsurfingu a v momentě se zaregistrovala. Několik hodin jsem pracovala na svém profilu a popisu svého bydlení, zamýšlela se sama nad tím, co všechno jsem zažila a stojí to za zmínění, jestli moje vášeň k Doctoru Who není náhodou tak trochu přemrštěná a jestli je důstojné napsat, že za svého životního mentora považuji Lorelai Gilmore. Přirozeně jsem vynechala charakterové vlastnosti, na které nejsem moc hrdá, přidala něco o dobrém jídle, poznamenala, že jsem žila v Římě a pak už jen odklikla, že přijímáme hosty.
Reakce byly okamžité a zběsilé. Zmocnil se mě pocit, že nemohu nikoho odmítnout, a propadla jsem panice, protože všechny ty lidi jsem ubytovat nemohla. Někteří se dokonce hlásili na identické termíny! Jiní se neobtěžovali s dlouhými zprávami a jen hledali nocleh zadarmo, jiní napsali tak milé psaní, že je nešlo odmítnout, ani kdyby člověk nastokrát chtěl. Do hodiny jsem měla domluvenou návštěvu dvou Číňanek, dvou Rusek a dvou Rakušanek. Na to konto jsem ukončila přijímání hostů, a to na dalšího půl roku.
Musím říct, že s vyšším počtem odsurfovaných hostů se můj přístup k nim výrazně mění. Jsem otrkanější a ne tak úzkostlivá. Pro naše první surfařky jsme dělaly první poslední. Vodily jsme Číňanky po Praze, koupily jim mapy a dárečky, vařily snídaně i večeře, vodily jsme je na nejlepší Plzně široko daleko, vytáhly je na Prodanou nevěstu do Národního, projely se s nimi lanovkou na Petřín a vytáhly je na rozhlednu, propašovaly je na Hrad se studentskými slevami. Bylo to úžasné, ale nesmírně vysilující. S Rakušankami jsme jen ležely v parku, ukazovaly výhledy na Prahu a proseděli večer na Letné a u Vystřelenýho voka. Rusky si docela vystačily samy a nevadilo jim ztratit se v pražských uličkách, ale stály mě celodenní výlet na Karlštejn, ten zprofanovaný hrad. A přesto nelituji jediné z těch návštěv. Bylo nesmírně inspirativní a zajímavé poslouchat o tak odlišné kultuře, jako je ta čínská, a bylo zvláštní seznámit se s jejich názorem na režim, ve kterém žijí. Když přijela Nastya a Katya, Rusko zrovna vtrhlo na Krym. S jejich názorem, že Rusko je dost velké a už nepotřebuje další území jsme se nehádaly, ale tiše jsme si myslely své. Obě holky byly úžasné, ale s ruskými vlastenkami si člověk zahrávat nechce. A přesto jsme jeden celý večer strávili sledováním videí o absurdních ruských obyvatelích a všechny se tomu smály jako pominuté.

Couchsurfing je úžasný! Baví mě celá ta příprava něčího příjezdu. Baví mě sedět a dlouhé hodiny zkoumat profily lidí, než vyberu ty, kterým dovolím přijet do našeho bytu. A pak, protože jsem přesvědčená, že jsem vybrala dobře, připravuju pro ně pokoj s radostí. Každý u nás dostane svou postel a spacák, může mít ručník, když potřebuje, a samozřejmostí jsou klíče a mapa. Baví mě vítat se ve dveřích s cizinci a nevědět, jestli je obejmout, protože je zvu prakticky do svého života, anebo jim podat ruku ve znamení seznámení. Baví mě vařit pro všechny česká jídla a promlouvat s nimi o stereotypech Čechů. Baví mě procházet se svými hosty Prahu po turistických cestách a zároveň je vodit tajuplnými zkratkami, které člověk objeví až po několika letech žití tady. Baví mě ukazovat jim Prahu svýma očima a slyšet to kouzelné "ách!", kdykoli vyjede tramvaj 18 kolem kavárny Slavie a je vidět Pražský hrad.
Po půl roce jsem znovu dala naše postele k mání. Zažily jsme neuvěřitelných pět dní se dvěma usměvavými Brazilci a chystáme se na spoustu dalších surfařů. Chtěly bychom každý měsíc pohostit někoho a zdá se, že měsíce nikdy neměly tak málo dní! Nemám ráda lidi, ale couchsurfing mě baví. Paradox.

úterý 17. března 2015

Nezakrnět především!

Před rokem jsem seděla v obřím ušatém křesle u svého kamaráda v pokoji plném drátů, pájek, počítačových součástek a starých ponožek. Se skrčenými koleny jsem pila laciné červené víno a kouřila mátovou vodní dýmku, zatímco se z repráku pod pracovním stolem linul zpěv Lucii Piussi. Diskutovali jsme o životě.
Obtěžovala nás škola. Obtěžovaly nás povinnosti. Obtěžovalo nás, že věčně nemáme na nic čas. Obtěžovalo nás, že naše diáře jsou furt přeplněné. Obtěžovalo nás, že jsme z té předčasně dospělé věčně vytížené generace Z. Diskutovali jsme o životě.
Přemýšleli jsme, kde jednou budeme. Přemýšleli jsme, kde budeme za rok. Přemýšleli jsme, jestli dostudujeme. Přemýšleli jsme, co potom budeme dělat. Přemýšleli jsme, co budeme dělat, když nedostudujeme. Diskutovali jsme o životě.
Shodli jsme se, že chceme žít, ne přežívat. Shodli jsme se, že nechceme pracovat pro peníze. Shodli jsme se, že nechceme být otroky peněz. Shodli jsme se, že nestojíme o model: vstanu - jdu do práce - vyzvednu děti - dám pivo v obýváku - vyspím se s partnerem - jdu spát - vstanu - jdu do práce... Shodli jsme se, že chceme dělat věci, které nás těší. Shodli jsme se, že chceme, aby nám naše životy dávaly smysl. Diskutovali jsme o životě.

Rozhodli jsme se nezakrnět. Rozhodli jsme se pořád rozvíjet. Rozhodli jsme se vyhledávat výzvy. Rozhodli jsme se fungovat a nezpohodlnět.

Po roce jsme seděli oba u mě na gauči. Pili jsme překapávané fair-trade kafe, jedli jsme domácí citronovo-tymiánový koláč, on se obdivoval dvoumetrovému žirafímu mláděti namalovanému černou tabulovou barvou na stěnu obýváku a já jsem vyprávěla o životě.
Pracuju. Každý den na stejném místě dělám to samé. Přijdu v osm, odsunu židli, zapnu počítač, jdu uvařit kafe, zkontroluji pracovní email, kam nic nechodí, beru jednu knížku po druhé, všem přidělím signatury, zařadím je do řady, vypnu počítač, zasunu židli, o půl páté odcházím. Vyvenčím psa. Vařím večeři. Přichází přítel. Díváme se na film. Jdeme spát. Na osm jdeme do práce. O víkendech jezdíme na výlety. Zvelebuji byt DIY nápady z Pinterestu. Tvrdím, že na nic jiného nemám čas. Vyprávím o životě.
Mohla bych psát články pro Roverský kmen. Mohla bych cvičit. Mohla bych psát pro radost. Mohla bych psát dopisy. Mohla bych víc číst. Mohla bych se naučit plést. Mohla bych začít pracovat na blogu Skautského institutu. Mohla bych mít vlastní blog. Mohla bych dostudovat. Ale zpohodlněla jsem. Zdá se mi, že na nic z toho nemám čas ani energii. Vyhovuje mi to. Vyprávím o životě.

Rozhodla jsem se to změnit. Rozhodla jsem se zasáhnout, dokud mám čas. Přihlásila jsem se na Literární akademii a vzali mě. Budu studovat dálkově. Budu psát a budu k tomu motivovaná. Mám chuť psát, mám chuť tvořit. Budu chodit na túry a budu jezdit pravidelně na bruslích. Budu vařit cizokrajné kuchyně. Nenechám své přátele zanedbané. Budu poctivě pracovat pro Skaustký institut a alespoň jeden článek napíšu do každého čísla Roverského kmene. Přestanu nadávat na práci a budu ji dělat, jak nejlépe dovedu, než objevím něco nového, pro co se opravdu nadchnu. Budu se rozvíjet, navštěvovat přednášky a besedy, budu pozorně poslouchat. Budu se připravovat na Oikos.
Založím si blog.